Vězeňský psycholog - rozhovor

Zaměstnanci věznic-lidově bachaři to nemají jednoduché, ať se jedná o strážné, pracovníky eskorty, řidiče, vychovatele nebo specialisty. Jedním ze specialistů je psycholog.

Počet věznic v naší republice je přímo úměrný počtu psychiatrů, kteří v nich působí

pracují tam spolu s dalšími specialisty (oční lékař, gynekolog apod.) pouze externě. Velmi úzce spolupracuje s vězeňským psychologem, který je na rozdíl od psychiatra zaměstnancem věznice „v uniformě," čili s patřičnou hodností a je součástí týmu specialistů - pedagog, sociální pracovnice. Externí vězeňský psychiatr je většinou lékař s dlouholetou praxí, otesán stovkami nejrůznějších pacientů s tisíci příběhů, osudů, problémů, který příliš nevnímá rozdíl mezi „civilním" a odsouzeným pacientem.

Co na to jeden z nich - vězeňský psycholog

Pavle, jak se psycholog stane vězeňským cvokařem? Já osobně jsem krátce po absolutoriu narazil na inzerát v novinách, který mně doslova praštil do očí tím, že právě věznice (!) hledá psychologa. Přihlásil jsem se, přiznám se, ze zvědavosti, kvůli dobrodružství, výjimečnosti prostředí, určité prestiži, atraktivitě - a lákavé výši platu. Už jsem se viděl, jak za mnou přicházejí davy zkroušených nešťastníků na pokraji zoufalství, které já pomáhám napravit a odcházejí s úsměvem, vráceni do života. Viděl jsem desítky děkovných dopisů ... místo toho jsem po několika měsících byl zkroušeným nešťastníkem já. Nehledě na ponurost, stereotypnost prostředí jsem zjistil, že většina odsouzených jsou notoričtí zkušení kriminálníci, kteří nepotřebují pomoc psychologa, ale z mého hlediska (humánnost nehumánnost) každé ráno pár pořádných facek. Někteří se k psychologovi hlásili proto, aby si ze mě dělali srandu, testovali si mně - jako ostatně každého nového „ksichta" ve věznici a já jim na ty jejich smyšlené frajeřinky skočil, takže jsem brzy byl pro smích celému lágru. Část odsouzených mně opravdu potřebovala, překvapilo mně, že bytostně nepřijímají své odsouzení ani za ty nejhorší zločiny, odmítají vinu, odnětí svobody vnímají jako křivdu, opravdu jsou přesvědčeni, že za jejich skutky může někdo jiný. Někteří naopak se sesypou proto, že si vyčítají i to co neudělali, těžce nesou prostředí věznice, bojí se o budoucnost, bojí se návratu domů, reakce okolí, trpí pocitem, že zkazili život sobě i celé rodině, nevidí žádnou perspektivu.

I "cvokař" je jenom člověk!

Ano a jako psychologa fungujícího na klinice, léčebně nebo v poradně by nikoho nenapadlo se mně ptát na cokoliv, co se týká mojí práce. Pro někoho je vážnou situací nezvladatelné pubertální dítě, odchod partnera, dluhy, ztráta zaměstnání a podobně. Problémy, které má každý z nás, jen je vnímáme a umíme nebo neumíme řešit. Na tom není nic zajímavého. Pokud pracuješ ve věznici, okolí tě vnímá prostě jako bachaře, takže musíš čelit spoustě naivních až přiblblých otázek. V době kdy jsem jako vězeňský psycholog začínal a často musel použít první autopsychologickou pomoc - to bylo velmi nepříjemné a známým jsem se doslova vyhýbal. Když jsem byl po nějakém čase shledán nezajímavým, protože jsem se s nimi nechtěl a nemohl o své práci bavit, vše se vrátilo do normálu. Navíc jsem byl profesně zaskočen. V „civilu" jsi součástí převažující množiny lidí a můžeš nebo máš stejné problémy jako ostatní, což si uvědomíš právě v tak odlišném prostředí jakým věznice je. Tam jsou problémy zcela odlišné, nečekáš je, jsou jiného kalibru, neznáš je, nemáš s nimi žádné zkušenosti. Pokud můžeš, utíkáš si doplnit vzdělání o nějaký obor speciální psychologie. Nejhektičtější práce - také značně vyčerpávající, marná a zbytečně represivní, protože tito lidé mají většinou nařízené ústavní léčení až po výkonu trestu - je s feťáky, gemblery, alkoholiky, kuřáky a jinými závisláky. Když prožívají absťák, jsou v tu chvíli schopni opravdu čehokoliv. V takových situacích si připadám spíš jako krotitel divé zvěře. Tyto pracovní kotrmelce se zvlášť zpočátku hodně odrážely v mém osobním životě. V poradně víš, kolik a jaké lidi máš objednané, ve věznici kolikrát nevíš co se stane za půl hodiny. Je velmi, velmi těžké naučit se za branou věznice myslet na obyčejné člověčí věci a naopak ve věznici naprosto vypustit z hlavy svůj vlastní život, rodinu ...

Jak tě tak poslouchám, ptám se jestli je na tvé práci vůbec něco pozitivního?

Ale ano! Pokud neutečeš a zvykneš si, naučíš se těm lidem rozumět, prokoukneš všechny jejich stále nové fígle, sžiješ se s nimi, najednou víš jak na ně a začne tě ta nestereotypní pestrá práce bavit. Přistihneš se na dovolené, že myslíš na odsouzeného M.N. jestli zase nespolknul lžíci a jestli tomu pacholkovi J.P. konečně přijela manželka na návštěvu a že Pepana už neuvidím, protože jde v pondělí domů... Navíc získáš praxi k nezaplacení! Poznáš, že život má víc podob než jsi tušila, vidíš ho z jiných úhlů, vážíš si všeho co máš, tak nějak si vychutnáváš každý den, to co tě dříve vytáčelo je najednou maličkost nehodná tvojí pozornosti. Naučíš se i nejhorší životní situaci brát s nadhledem. Když se dejme tomu po čtyřech letech ozve nesmělé zaklepání na dveře tvojí kanceláře, objeví se dvoumetrovej potetovanej frajer, kterému končí trest, podává ti ruku a rozpačitě procedí: se mějte, jste dobrej a položí na stůl vlastnoručně vyřezanou krabičku s věnováním, je to fajn pocit. Na druhou stranu víc je těch, kteří na tebe řvou: já si tě ty ču.... venku najdu!

Prošla ti rukama spousta lidí, těžko pochopitelných příběhů, neštěstí i dobrých konců, máš nějaký případ, na který nejde zapomenout?

Těžko se zapomíná hlavně na negativní příběhy, na osobnosti s tak pokřivenými charaktery, se kterými se pipláš, občas máš pocit, že se už, už podařilo vykřesat z nich něco dobrého, vrátit je do života, ale nejde to. Oni už neumí nebo nechtějí žít tak, čemu my říkáme normálně, vlastně ani nestojí o moji pomoc, jejich životním cílem je přežít trest „na tvrdo," vrátit se k zaběhnutému způsobu života a nenechat se chytit. Nesmíš si nic vyčítat, klást si za vinu, že jsi mohla pro ně udělat víc - zbláznila by ses, ale zapomenout nejde. Časem otupíš, začneš jednotlivé případy rozlišovat na nenapravitelné recidivisty, nešťastníky, zoufalce a ty, kteří spáchali trestný čin z nedbalosti. Některé případy tě donutí zamyslet se a uvědomit si jak snadno se můžeš překlopit na druhou stranu mříží. Někteří odsouzení dostanou za odměnu přerušení výkonu trestu na různou dobu a ty se v noci budíš s obavou, jestli se vrátí. Cítíš zodpovědnost, protože jsi mu to přerušení doporučil. Převaluješ se v posteli, v duchu si přehráváš rozhovory, rozebíráš jeho minulost, osobnost, výsledky psychologických testů, trestnou činnost, rodinné zázemí. Jeden se mi nevrátil. Když ho po několika dnech přivezli zpátky, málem jsem se neudržel.

Tenká hranice mezi svobodou a vězením

Rád vzpomínám na muže, říkejme mu Petr, který byl odsouzen „na tvrdo," ale nebyl ve vězení ani den. Celý život dodržoval zákony, předpisy, nevěděl co je to pokuta, vzorně se staral o rodinu, o stárnoucí rodiče, každému pomáhal. Je velmi vzdělaný a uznávaný odborník. Krátce po „listopadu" byl propuštěn z práce - navíc protizákonně, manželka měla těžkou nehodu, po třech měsících léčení zemřela. Pavlovi zůstaly dluhy a dospívající děti.

Půjčil si nemalou sumu peněz a začal podnikat sám

dřel jako kůň aby dostál nezaviněným závazkům. Začalo se mu dařit, ale stal se obětí Ukrajinců, kteří si pravidelně brali „výpalné." S mučivým strachem chodil do svého podniku i domů- jestli tam na něho nečekají. Bál se o děti, bál se, že nezvládne dluhy splatit, že si ho lidé přestanou vážit nemohl se smířit s tím co se JEMU všechno přihodilo, bál se reakce dětí, které se těžko vyrovnávaly se ztrátou maminky, proto jim o svých problémech neřekl, nakonec se zhroutil. Po třech měsících v psychiatrické léčebně (kde jsem byl na praxi) ho čekala další rána.

Doma našel dopis od dětí, které mezitím dospěly

Odstěhovaly se s tím, že s podvodníkem a lhářem žít nemohou a trestní oznámení, že neoprávněně pobíral přídavky na děti - v době mezi havárií a smrtí manželky.

Přesto, že je v určené lhůtě vrátil, byl podmíněně odsouzen! Neměl sílu se odvolávat, snažil se zoufale najít práci, ale všude chtěli výpis z rejstříku trestů ... Nakonec neměl ani na nájem, byt, který byl privatizován nový majitel s dluhem prodal a Pavel si půjčil další peníze aby si mohl pronajmout jiné bydlení. Bral jakoukoliv brigádu, pracoval na dohodu, nechtěl už zažít to ponížení:"víte, je to jen formalita, ale potřebujeme výpis z rejstříku trestů." S pomocí psychiatra a psychologa se mu dařilo situaci zvládat, dokonce se k němu - po zásahu odborníků - vrátily děti. To mu dalo sílu bojovat dál.

Ovšem po nějakém čase čelil dalšímu obvinění. Jeho bývalí společníci se vrátili a podali na Pavla trestní oznámení pro zpronevěru, dluhy, které za ně zaplatil požadovali znovu! Kdyby nebylo dětí, které měly jen jeho a nemocné prarodiče, vzal by si život.

Tak dlouho otálel s odvoláním až o jeden den prošvihnul termín

Stejně neměl proti čemu se odvolat, dluhy za společníky splatil, ale nemohl to dokázat. Protože se jednalo o velkou sumu a byl v podmínce, byl odsouzen na rok a půl do vězení. Dá se říct, že žil dvojí život. Rodina, sousedé, známí, přátelé ani spolupracovníci nic nevěděli - a neví dodnes. Váží si ho a mají ho rádi. Pavlovi občas zatrnulo, třeba při obchodním jednání si říkal: vy vlastně jednáte s váženým odborníkem středního věku a zároveň s odsouzeným podvodníkem, nezasloužím si aby jste se se mnou bavili ... Muselo se mu žít hrozně, nemohl se nikomu svěřit, bál se exekutorů, ostudy, veškeré písemnosti pečlivě skrýval, na právníky neměl. Začal život brát jako jednu velkou křivdu.

Měl hrůznou a reálnou perspektivu: nástup do výkonu trestu

A měl cvokaře, na kterého to všechno jednou vybalil. Ten cvokař jsem byl já. S kamarádem právníkem jsme dosáhli obnovy soudu, zrušení původního trestu uloženého neoprávněně, snížení a přeměny druhého trestu na podmínku. Pavel sice platí dluhy, které nemá, je odsouzen za něco co neudělal, ale je z něho jiný člověk - místo plánování sebevraždy se chystá na roli dědečka. Tak třeba tohle nezapomeneš, už proto, že Pavel je opravdu dobrý člověk, dobrý kamarád, který mi plně důvěřuje a za kterého stojí zato se postavit.

Právní prohlášení: Obsah internetového magazínu i jednotlivé jejich prvky jsou právně chráněny. Jakékoli užití spočívající v kopírování a/nebo napodobování obsahu a/nebo prvku tohoto internetového magazínu bez výslovného souhlasu provozovatele internetového magazínu je protiprávní, porušující práva společnosti k autorskému dílu a databázi a zakládající nekalosoutěžní jednání. Neoprávněným užitím obsahu a/nebo prvku interntového magazínu může dojít též k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 trestního zákoníku a/nebo trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 trestního zákoníku, za jejichž spáchání může být uložen trest zákazu činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo trest odnětí svobody. Pokud máte o užití obsahu a/nebo prvku internetového magazínu zájem, kontaktujte redakci internetového magazínu. id18202 (novesluzby.cz#20376)


Diskuze a zkušenosti

Anonym | 24.01.2017 16:13
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je možné se spojit s panem Pavlem za účelem využití jeho služeb psychologa jako příbuzná odsouzeného. Nikde jsem bohužel nenašla kontakt. Děkuji za odpověď.


Přidat komentář